Domů › OŠETŘENÍ ME/CFS › 4. SVÉPOMOC A PODPORA › Plánovaný odpočinek – strategie boje s těžkou chronickou únavou

Plánovaný odpočinek – strategie boje s těžkou chronickou únavou

Chronická únava je typický příznak neurologických onemocnění. Nejvíce zneschopňující/invalidizující je u roztroušené sklerózy, postpoliomyelitidy, stavu po mrtvici a chronickém únavovém syndromu. Výrazně omezuje společenský život, práceschopnost a vykonávání běžných denních aktivit nemocných.

Skutečností je, že mnoho chronicky nemocných musí pokračovat v práci mimo domov, a proto nemají možnost v potřebné míře zařadit tuto základní metodu pro boj s chronickou únavou – pravidelný plánovaný odpočinek. Ale pro ty, kteří tuto možnost mají, uvádíme tuto účinnou strategii, která bohužel nemůže z ME/CFS vyléčit, ale může udělat velký rozdíl v kvalitě života s vysilující nemocí ME/CFS.

Plánovaný odpočinek – strategie boje s těžkou chronickou únavou

Každý člověk se setká ve svém životě s využitím odpočinku jako způsobu zotavení se z fyziologické (přirozené) únavy. Odpočinek ale může být využit také jako preventivní opatření a způsob, jak získat kontrolu nad životem s těžkou chronickou únavou. Plánovaným pravidelným odpočíváním můžete udělat svůj život více předvídatelným.

Odpočinkem máme na mysli leh se zavřenými očima na klidném místě. Cílem je přestat se všemi aktivitami, aby mělo vaše tělo šanci nabít baterky bez rozptylování, kterým byly i zcela nenáročné činnosti z hlediska zdravého člověka jako např. sledování televize nebo telefonování. Preventivní odpočívání nejvíce pomáhá, pokud je pravidelné bez ohledu na to, jak se cítíte a speciálně, pokud se cítíte dobře. Pokud vynecháte odpočinek, když jsou příznaky na nízké úrovni, riskujete jejich návrat a zhoršení stavu.

Zkušenost s plánovaným odpočinkem – malé věci dělají velký rozdíl

Bruce Campbell, Ph.D., tvůrce a výkonný ředitel programu Self-Help (svépomoc) pro pacienty s CFIDS & fibromyalgií, sděluje:

„Věřím, že můj každodenní plánovaný odpočinek byl snad tou nejprospěšnější strategií, kterou jsem využil ke svému zlepšení. Žasl jsem nad tím, jak velký rozdíl udělaly krátké dopolední a odpolední odpočinky ve stabilizaci mého života, zvýšení energie a snížení intenzity příznaků. Každodenní odpočívání podle daného plánu, tedy ne jen tehdy, když jsem se cítil nemocný nebo unavený, bylo součástí posunu od způsobu života určovaného reakcí na příznaky k plánovanému způsobu života.“

Plánované odpočinky byly jednou z nejčastěji používaných strategií mezi účastníky kurzů pořádaných v rámci programu CFIDS&FMS Self Help.

Ačkoliv se délka odpočinku od člověka k člověku liší, pro většinu lidí znamená preventivní odpočinek jednu nebo dvě odpočinkové přestávky za den trvající od čtvrt do půl hodiny. Jedna žena, která měla těžké příznaky, dramaticky snížila celkový čas strávený na lůžku prostřednictvím několika krátkých odpočinků za den. Před kurzem spala dvakrát po třech hodinách během dne. Díky kurzu se rozhodla rozložit si svůj den do jedno až dvouhodinových bloků a odpočívat 10 až 15 minut během každého bloku. Tímto snížila celkový čas odpočinku z šesti hodin denně na tři. Odpočíváním v kratších časových intervalech tak mohla přidat tři hodiny aktivity denně bez zvýšení svých příznaků.

Překlad pro ME/CFS.cz: R.J.

Kdy může být pro nemocné lidi těžké dodržet plánovaný odpočinek, a jak mohou pomoci jejich blízcí?

Touto otázkou se zabývá článek Toni Bernhard v Psychology Today. Autorka se v něm zamýšlí nad tím, proč, když si naše těla říkají o odpočinek, to často ignorujeme. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti tisíců lidí ví, jak je těžké odejít si lehnout, když nejsme sami.

Proč se bráníme odpočívat, když jsme s ostatními?

  1. Nechceme propást příležitost pro osobní kontakt.

Žiji docela izolovaným životem, a tak, když někdo přijde, je to pro mě výjimečné. I když mohu pohodlně zvládnout jen hodinu nebo dvě, většinou překročím limit, který moje tělo dokáže zvládnout. Když se to děje, příznaky mojí nemoci se začínají stupňovat, ale já ignoruji signály, protože si natolik užívám společnosti.

Jiní, kteří jsou chronicky nemocní, mi řekli, že také oni se obtížně přimějí k včasnému odchodu ze společnosti. Pomáhá, když máte „spojence“, který vám připomene, že je čas jít si lehnout. Mám štěstí, že můj manžel to obvykle udělá, ačkoliv se musím přiznat, že občas jeho upozornění ignoruji. (…)
(On vždycky ví, kdy je čas, protože vidí změny na mém obličeji a v držení těla, které prozrazují, že jsem spotřebovala svou zásobu energie.)
(…)

  1. Jsme znepokojeni tím, že nás budou ostatní posuzovat negativně, kdybychom vstali a odešli z místnosti.

Před pár lety, někdo, kdo mě a mého manžela navštívil, mi o několik dní později řekl v negativním smyslu: „Vy jste jen tak zmizela.“ Po tomto incidentu jsem se zdráhala opustit společenskou událost, protože jsem se bála, že by si o mně lidé mysleli, že jsem hrubá a nespolečenská (moje nemoc je pro všechny neviditelná, vyjma pár lidí, kteří jsou se mnou často). Vím, že se mohu vmísit do plynoucí konverzace a říct: „Promiňte, ale musím si lehnout,“ ale já nesnáším přerušování hovoru zvláště pak něčím, co přehodí téma konverzace k mému onemocnění.

Trvalo to léta, ale nakonec jsem dosáhla bodu, kdy mi většinou nevadí, jestliže mě někdo negativně posuzuje kvůli odchodu, když si potřebuji odpočinout. Jde z mé strany o akt péče o sebe a soucitu se sebou, něčeho, co by mělo být nejvyšší prioritou pro nás pro všechny.
(…)

Překlad pro ME/CFS.cz: RoTa

Zdroje:

Dále nabízíme články:

Pomoc s opakovaným zhoršením zdravotního stavu a zvýšenou hladinou adrenalinu

Jak zabránit přepínání?

facebookShare on Facebook
TwitterTweet
FollowFollow us
PinterestSave
Posted on
Označeno s: , , , ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*