ČR: Daniela-odmítnutí nemocnicí

Pozn. red. ME/CFS.cz: Obsah následujících řádků pochází z e-mailu zaslaného do televize a je zveřejněn se souhlasem autorky. Paní Daniela se snaží svoji otřesnou zkušenost s hrubým jednáním v nemocnici medializovat.

Dne 18. 3. 2012

Zdravím Vás, pane redaktore,

mluvili jsme spolu dvakrát telefonicky ohledně situace nemocných ME/CFS – tzv. „chronického únavového syndromu,“ dg. kód G93.3 dle MKN-10. Projevil jste zájem udělat na toto téma reportáž, ale jsem přesvědčena o tom, že toto téma nebylo „povoleno,“ bohužel.

Situace v nemocnicích je rok od roku horší, což jsem poznala na vlastní kůži. Zkušenost z neděle 11. 3. 2012 v Brně však nemá obdoby. Dosud jsem se z této události nevzpamatovala a můj zdravotní stav se o hodně zhoršil. Jsem přesvědčena, že takové chování je na žalobu, ale v dnešní době už nevím na koho se obrátit, jak postupovat.

V Brně jsem totiž z vyčerpanosti zkolabovala. Ujali se mě mladí lidé a zavezli k nemocnici (zatím nejmenované). Před interní ambulancí jsem ležela půl hodiny na 4 židlích, sestra mi udělala EKG a odběr krve. Zjištěna byla palpitace a vysoký krevní tlak. Lékař se dostavil za další půl hodiny a povýšeně se zeptal, co mi je. Prý, když je to chronické, co bych chtěla. Neshledává žádný důvod k hospitalizaci. Požádala jsem o infuzi, říkala jsem, že jsem celkově vyčerpaná a neudržím se ani na nohou. Že mi infuze vždy pomohly. Lékař napsal zprávu a prý mě převezou na 1. interní kliniku. Jak se ukázalo, byla to psychiatrie – letitá a stále trvající klasika. Vyšetřil mě pan docent, do zprávy napsal, že jsem orientovaná všemi kvalitami a není důvod k hospitalizaci. Prosila jsem tedy alespoň o číslo na taxi. Prý ať si jej zjistím sama. Mezitím se tam už objevila „ostraha hulvátů“ v černém s vyjádřením, že mě z nemocnice prý VYKOPOU!

Brečela jsem, vystresovaná, vyčerpaná, žádala o sklenici vody a sama odešla. U východu byla lehátka na kolečkách, nedokázala jsem dojít dál. Vyčerpaná jsem si lehla. Kolem prošla sestra – bez jakéhokoliv zájmu. Ležela jsem asi tak 40 min, když se opět objevili „ti ochránci“ v černém s primitivním chováním. Rýpali do mě velice opovržlivými slovy, já neměla sílu nijak reagovat. Donutili mě nemocnici opustit. Byla půlnoc a já 67letá osoba, vyčerpáním a šokem dezorientovaná, jsem se ocitla na pustém prostranství, jen v dálce světla. Nevěděla jsem vůbec, kde jsem. Mobil už bez kreditu, zima, vítr, žízeň. Potácela jsem se a hledala, kde si lehnout. Ozval se asi pud sebezáchovy, jinak bych si lehla do příkopu a zemřela. Zavolala jsem na tísňovou linku, asi 155. Už jsem velmi špatně mluvila. První reakce paní ze 155 byla, že jsem asi prý opilá. S pláčem jsem poděkovala za pomoc a ukončila hovor. Ale asi přece jenom poslala policisty, protože se tam za nedlouho objevili. Opět podezírání z opilosti, potřeby psychiatrie, což už bylo moc pro mě  – zuboženou, ponižovanou, na smrt vyčerpanou. Brečela jsem, že mi je zima a potřebuji si lehnout. Prosila jsem, ať mě odvezou. To prý není standardní, tak se radili s nadřízeným, co se mnou. Potom mě vyzvali, ať si sednu k nim do auta, a odvezli mě na nejbližší hotel v 00,50 hod. Tam jsem se ubytovala, opět podezíraná. Zaplatila jsem za 3 noclehy 1550 Kč a 3 dny jsem tam v tom hotelu jenom ležela a spala. Každý večer na mě padl strach. Volala jsem na bezplatnou linku seniorů. Čtvrtý den pro mne přijela kamarádka a odvezla mě.

Zůstává ve mně strach a nevím, jak to bude dál… Bojím se ve své zemi, v zemi, kde je možné už všechno, žádný právní stát, žádná morálka, doslova horor. Nejhorší zkušenost a co bude dál????

Se souhlasem paní Daniely citujeme z jejího dalšího e-mailu:

Dne 10. 4. 2012

Když nyní čtu své řádky, uvědomuji si, že napsaná slova vůbec nemohou vystihnout tu traumatizující událost. Musela bych slovo od slova napsat, jakými urážkami jsem byla častovaná. Dovolit si takové sprosté chování k ženě, navíc mého věku, svědčí o morální nízkosti. Že se člověk setká s takto hrubým chováním na půdě nemocnice, je téměř neuvěřitelné.

Po tomto zážitku z brněnské nemocnice jsem se rozhodla nebýt už v budoucnu stejnou bezmocnou obětí, kdy se nemůžete bránit, protože se právě nacházíte na hraně svých sil. Požádala jsem proto svoji praktickou lékařku, aby mi ve formátu A5 napsala potvrzení, že trpím kolapsovými stavy z totální celkové vyčerpanosti, a že se nejedná o alkohol nebo drogy! V potvrzení se doporučuje jako 1. pomoc uložit pacienta do klidu, podat tekutiny, infuze. Požádala jsem, aby uvedla i dg. G93.3 – neurologické onemocnění. Nalepila jsem svou fotografii jako na průkazce a dala „zafoliovat.“ Jsem tak, aspoň doufám, do budoucna chráněna před hlupáky. Doporučuji ostatním! Už před lety mi bylo po telefonu řečeno nějakou lékařkou z ministerstva zdravotnictví, ať si udělám průkazku sama. Nyní k tomu došlo. Tak ji ofotím a pošlu na ministerstvo. Připíši, že takto si ji nechají udělat všichni nemocní s ME/CFS. Když nás stát ignoruje, poradíme si sami!!!

Srdečně Vás zdraví a děkuje
Daniela (dg. postvirový únavový syndrom již 22 let)

Dovětek redakce ME/CFS.cz:

Citujeme z odpovědi Ministerstva zdravotnictví ČR č.j. 7400/2008 ze dne 13. 2. 2009 na Stížnost na neřešení otázky pacientů s ME/CFS:

„Ministerstvo zdravotnictví nezastává názor, že situace je kritická a desetitisíce pacientů s CFS nedostává adekvátní péči. Počet hospitalizovaných osob v nemocnicích v ČR s diagnózou G93.3. byl v roce 2005 – 34 osob, v roce 2006 – 21 osob, v roce 2007 – 18 osob – zdroj Národní registr hospitalizovaných.“
Více viz http://www.me-cfs.cz/prilohy/akce_2005-2011.pdf, bod 11  – JEDNÁNÍ S MINISTERSTVEM ZDRAVOTNICTVÍ ČR VE VĚCI VYPRACOVÁNÍ SMĚRNIC DIAGNOSTIKY A LÉČBY ME/CFS