ČR: Jana-lidská důstojnost

Jakou hodnotu má lidská důstojnost I

Podle Listiny práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Jaká je moje zkušenost s ochranou těchto práv posuďte sami. Pro přehlednost začnu nezáživnými daty:

Rok 1993 – přiznán plný invalidní důchod (zkr. PID – odpovídá dnešnímu III. stupni invalidity). PID přiznán na CFIDS (tj chronický únavový imunitně dysfunkční syndrom). Název CFIDS se pro nemoc CFS (chronický únavový syndrom) v té době používal. Na tuto dg. opakovaně přiznán PID až do roku 1997, kdy byla dg. CFS vyňata administrativním zákrokem ze seznamu nemocí, na které lze přiznat ID. (Jedná se o důchodovou vyhlášku s procentními sazbami na hodnocení jednotlivých zdravotních postižení.)

Následně v dvouletých intervalech proběhly posudkové kontroly (dále PK) se stejným závěrem – PID. Od roku 1997 přiznány mimořádné výhody I. stupně – vzhledem k únavě, cestování za lékaři, především bylo pro mě důležité si mít možnost sednout v jakémkoli dopravním prostředku.

Červen 2003 – posuzující lékař si nebyl jistý dg., proto jsem odeslána na infekční kliniku do H.K., kde přednosta potvrdil neschopnost jakékoliv zátěže a nemožnost pracovat a potvrdil dg. chronický únavový syndrom. V říjnu 2003 jsem obdržela rozhodnutí, že jsem nadále plně invalidní, ale byly mi odebrány výhody I. stupně /tomuto jednání jsem již nebyla přítomna/

Listopad 2003 – odvolání proti odebrání mimořádných výhod I. stupně

Leden 2004 – odvolací komise v Hradci Králové – přítomen posudkový lékař /PL/ a specialista z oboru psychiatrie! V průběhu jednání komise posudkový lékař XY víceméně zpochybnil celý průběh mé invalidity, že nenašel nic závažného. Na to jsem se podivila, proč mi jen neposlal písemně vyrozumění, abych nemusela podstupovat namáhavou cestu. To již začal řvát, že jsem musela přijet, že se musel přesvědčit, zda-li nemám hrb 80% a jestli ohnu kolena. Za polstrovanými dveřmi stál manžel a ptal se, co se stalo, že řev byl slyšet až na chodbě a stejně překvapeně na mě koukalo dalších 6 lidí v čekárně.

Únor 2004 – předvolání od OSSZ k přezkumné komisi. Měla jsem informace, že toto jednání vyvolal na MPSV posudkový lékař XY.

Květen 2004 – mimořádná PK – kde jsem byla ohodnocena na 40 % ztráty schopnosti pracovat oproti říjnovým 70 %. Kolaps ještě na OSSZ – lékařka manželovi sdělila, že mě má zavřít do blázince, že na to mi PID dá.

Červen 2004 – týdenní hospitalizace na psychiatrii. Při nástupu jsem musela vysypat veškerý obsah věcí, odevzdat mobilní telefon, musela jsem rozdělat i hygienické potřeby, zda-li tam nemám nějaký ostrý předmět. Na pokoji 18 m2 nás bylo 5. Věci jsem měla naházené pod postelí, protože tam nebyl dostatek skříní. Ven na vzduch jen na povolení sestry, kontakt s rodinou jen jednou denně od 4 hod. na půl hodiny telefonicky. Denně jsem musela povinně absolvovat dlouhé procházky, které jsem vzhledem k fyz. stavu nezvládala. Po 5 dnech jsem dostala horečku. Byla jsem přeměřována 4x /asi měly podezření, že si namáčím teploměr do čaje/. V tomto zařízení došlo k takové degradaci mé lidské důstojnosti, že i tento krátký pobyt, ve mně vyvolal posttraumatickou stresovou poruchu. Po týdnu jsem podepsala revers a šla marodit domů.

Říjen 2004 – odvolání proti odebrání PID ke Krajskému soudu (dále KS).

Březen 2005 – KS – nařídil přezkumnou komisi v HK

Duben 2005 – Komise v HK – členové posudkové komise jsou přímí podřízení posudkového lékaře XY – zdravotní stav opět na 40 %, že mě jen občas bolí záda a časté záněty urologické téhož času v klidu.

Následuje odvolání, kde jsem byla nucena probrat okopírovanou zdravotnickou dokumentaci, kterou si zakládám pro takovéto případy a pro KS připravit obhajobu a zároveň jsem napadla podjatost komise.

Září 2005 – PK v Brně – veškerou dokumentaci si vezu s sebou, tu tam odevzdávám. Za 20 minut jsem venku se stejným výsledkem. 40 % – u této komise obdivuji, že moji zdravotnickou dokumentaci od roku 1988, kdy jsem onemocněla, měli prostudovanou za 10 minut. Navíc do závěru uvedli, že se u mě jedná o posudkový omyl, že jsem ID neměla nikdy pobírat.

Opět následuje pro soud podrobná obhajoba – kdy dokládám veškeré zprávy od specialistů, kteří poukazují na závažnost onemocnění a v žádném případě nedoporučují zařazení do pracovního procesu.

V prosinci 2005 soud ustanovuje soudního znalce v oboru Posudkového lékařství.

Léto 2006 mě doma navštěvuje Soudní znalec – po 6 hodinách vyšetřování a probírání se zdravotnickou dokumentací odjíždí s tím, že můj případ je velmi složitý a odváží si veškerou zdravotnickou dokumentaci.

Jaro 2007 – znalecký posudek ohodnotil můj zdravotní stav na 70 % a tím pádem v závěru mj. uvedeno, že nebyl žádný medicínský podklad k odebrání PID. Že posudkové komise při odebrání PID nepostupovaly v souladu se zákonem a značně podhodnotily můj zdravotní stav.

Jaro 2007 – lékařka z ČSSZ odmítla znalecký posudek /aniž by mě kdykoliv viděla/ a ČSSZ se odvolala.

Léto 2007 – soud celý případ předává do rukou IPVZ v Praze. Na leden 2008 jsem předvolána na dovyšetření a zároveň mě manžel dovlekl do budovy IPVZ, zda-li již mají veškeré podklady. IPVZ potvrdil závěry znaleckého posudku.

Duben 2008 – KS v Hradci Králové rozhodl takto. Ve stručnosti – PK při odebrání PID a následně PK jak v Hradci Králové a v Brně silně podhodnotily můj zdravotní stav, nedržely se zpráv odborných lékařů, kteří v závěrech zdůrazňovali, že nejsem schopna jakékoliv fyz. a psych. zátěže. Dále, že PK porušili má práva na spravedlivé posouzení mého zdravotního stavu. Odůvodnění při odebrání PID má velmi vágní základy. Rozhodl doplatit rozdíl mezi částečným invalid. důchodem a plným invalid. důchodem, veškeré náklady na soudního znalce a posudek IPVZ musela uhradit žalovaná strana.

Listopad 2009 – Podávám žalobu k obvodnímu sodu pro Prahu X pro nemajetkovou újmu. U prvního stání jsem přítomna, neb mě chtěla soudkyně vyslechnout osobně. Dorazila také zástupkyně MPSV, která si při jednání neodpustila invektivy, že si celou situaci beru moc osobně, neb jsem pracovala před onemocněním právě na OSSZ. Můj právní zástupce reaguje, že to snad není třeba.

U druhého stání má právní zástupkyně chce doplnit výpověď směrem k tomu, do jaké míry mě v životě omezilo odebrání PID na ČID. Tam jsem se dostala do mírného rozporu se soudkyní. Jsou to ty naše nutné doplňkové přípravky – vitamíny, minerály, Wobenzym apod. Soudkyně je označila za nepotřebné, neboť jde jen o doplňky stravy. U tohoto druhého stání jsem si uvědomila, v jaké jsem nevýhodě, neb soudkyně kladla otázky ve značné rychlosti, takže moje odpovědi neměly ani hlavu ani patu a druhé stání mi uškodilo.

Do 12. října si soudkyně vyžádala závěrečné návrhy. Ten samý den rozhodla v můj neprospěch. Až dodatečně jsem zjistila, že 12. 10. se na jednání dostavila protistrana, která ze mě udělala notorického stěžovatele na lékaře a na zdravotnictví jako takové, že PK postupovaly dle dostupných materiálů apod. /ve skutečnosti byly stížnosti jen 2 – na posudkového lékaře XY, který na mě řval a na lékařku, která řekla, že mě má manžel zavřít do blázince, což za 26 let, co jsem nemocná, se za notorického stěžovatele rozhodně nepovažuji /. Navíc v závěrečném odůvodnění soudkyně úplně vyjmula odůvodnění Hradeckého soudu, kde jasně popisuje pochybení posudkových komisí a podhodnocení mého zdravotního stavu. Navíc si myslím, že v roce 2008 kdy KS v Hradci Králové rozhodl tak jak rozhodl, tak se MPSV odvolá a nebude vyplácet desetitisícové částky za znalecké posudky. Tím vlastně uznalo, že je pravda na mé straně a PK nižšího stupně skutečně pochybily.

Po dlouhých faktických věcech se dostávám k základní otázce….

Jakou cenu má lidská důstojnost? Dle mých zkušeností a poznání bohužel žádnou. Přese všechno, co jsem musela prožít, podstoupit, přes ponížení na lůžkovém oddělení psychiatrie, kde jsem byla svlečena úplně do naha, což ještě zhoršilo zdravotní stav a přidalo další onemocnění, neexistuje žádná satisfakce, omluva nic. Jsou to jen mé subjektivní pocity. Mé poznání je takové, že v našem „demokratickém“ státě si se mnou můžou státní instituce beztrestně dělat cokoliv. PK, které by měly dodržovat zákony tím, že celý proces zkoumání zdravotního stavu, spíše rozhodnutí o snížení schopnosti, se budou držet doporučení specialistů, výsledků nákladných vyšetření.

Každý z nás si myslí, že má nějakou cenu, hodnotu pro své okolí. Ano pro své nejbližší. Před státními institucemi jsem nic, jsem jen rodné číslo, či číslo jednacího spisu.

Mé životní krédo je, v životě se k druhým chovej tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. Rozhodnutí Obvodního soudu mě přesvědčilo v tom, že si celý systém může bez trestu zahrávat s našimi osudy, s naším zdravím. Když se nyní k celému desetiletému trvání mého příběhu vracím, opět se mi vše předehrává před očima. Zatím mohu jen přemýšlet, o lidské důstojnosti, o tom, co vlastně pro tento stát znamenám.

Má cesta za spravedlností nemůže skončit. Musím jít dál. Už bylo podáno odvolání. Chtěla jsem za tímto obdobím zabouchnout dveře. Bohužel mi to nebylo umožněno.

Jsem vyčerpaná 26 letým trváním nemoci, postupným zhoršováním zdravotního stavu, jestli se to dá ještě takto nazvat. Chtěla jsem tímto soudem ukázat, že i PK se musí řídit zákony této země. Před 14 dny po obdržení rozsudku jsem se ocitla v zlém snu. Už tady v tomto případu nejde ani tak o mě. Chtěla jsem pomoci spoustě nemocným, kteří podobné věci zažívají před posudkovými komisemi. Jaká naivita. Omlouvám se všem, pro které jsem tento spor nevyhrála. Zatím.

Celá cesta neměla být finanční satisfakcí. Část jsem chtěla věnovat na provoz našich stránek, charitu. Hlavním cílem bylo ukázat, že PK nemohou rozhodovat tak, jak se ten den vyspí, jak je jim kdo sympatický, nebo dle nařízení svých nadřízených. I toto posvětil rozsudek Obvodního soudu v Praze. Jít před PK je jako absolvovat ruskou ruletu.

Kontakt na autorku článku přes red. ME/CFS.cz: me-cfs@seznam.cz

Vydáno dne 16. 02. 2014

---

Jakou hodnotu má lidská důstojnost II

V únoru 2014 jsem popisovala svoji soudní anabázi poté, co mně byl po 10 letech odebrán invalidní důchod. Celé 4 roky trvalo, než soud uznal pochybení v práci posudkových komisí a důchod mi byl vrácen. Následně jsem podávala žalobu o nemajetkovou újmu – veškeré podrobnosti v předchozím článku z února 2014.

Obvodní soud pro Prahu X se přiklonil na stranu MPSV. Podání žaloby o nemajetkovou újmu nemělo být pouhou finanční satisfakcí, ale šlo mi i o to, upozornit na situaci, aby se podobné případy, jako je můj, neděly dalším nemocným v naší ohrožené skupině. Podala jsem tedy proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání.

Na jednání si odvolací soud vyhradil půl hodiny. Překvapivě se velmi dopodrobna zajímal o majetkové poměry naší rodiny, což dle mého názoru vůbec nijak nesouvisí s vedeným soudním sporem. Z jednání se tak vytratila podstata toho, proč jsme se v soudní síni sešli. Nějakých 15 minut soud předčítal rozsudek Obvodního soudu, pak byl vznesen dotaz na moji právní zástupkyni, jestli chce něco doplnit. Moje zástupkyně se snažila vrátit jednání do té „polohy,“ aby se projednávala činnost posudkových komisí na mém případu — porušování mých práv, ale po cca 2 minutách jí bylo odebráno slovo s tím, že vlastně neříká nic nového, že je to vše uvedené ve spise. /pak se jen ptám, proč nebyl zohledněn náš důkaz – rozsudek Krajského soudu, který popsal pochybení posudkových komisí/.

Následně dostala slovo zástupkyně MPSV, která dokola opakuje, že jsem složitý případ, že se posudky specialistů liší, a že jsem v překladu „magor“, a proto to vše trvalo tak dlouho.

Já jsem nedostala prostor ani na jedinou větu!

Pak jsme čekali na chodbě na verdikt. Soud se radil asi 5 minut. Rozsudek jménem republiky – potvrzuje rozsudek soudu nižšího stupně.

Osobně pociťuji, že soudy spíš hájí zájem státní instituce a státní peníze. Je těžké v takových sporech, jako je můj, uspět. Pacient, klient jde úplně stranou. Soudy trpěly opakované invektivy vůči mně ze strany právní zástupkyně MPSV bez jakéhokoliv napomenutí. To je pak těžké věřit ve spravedlnost a rovnost stran.

Tímto rozsudkem, a to se již opakuji, posudkové komise s požehnáním státu můžou i nadále porušovat zákon o posudkové službě, můžou manipulovat s lékařskými zprávami, zprávy lékařů – specialistů jsou podřadné, podstatné jsou hodnocení posudkového lékaře. Ten může mít jinou specializaci, než vyžaduje případ, který posudkově hodnotí. S požehnáním soudu, potažmo státu, vás posudkové komise můžou zesměšňovat, ponižovat. Na lidská práva zapomeňte.

Možná cesta? Dovolání k Nejvyššímu soudu s předpokládanou úspěšností 20 %. Obávám se, že je to vyhození peněz za malou naději. Jediná šance Evropský soud ve Štrasburku. Ale i tam je to prý otázka několika let. Nejsem ještě rozhodnutá, co dělat, ale pokusím se dát všem, koho zajímá můj zápisník, touto cestou zase zprávu.

Vydáno dne 04. 06. 2014

Upozornění: Článek vyjadřuje osobní zkušenosti a názory autorky.
Kontakt na autorku článku přes red. ME/CFS.cz: me-cfs@seznam.cz